„Princezna detektivek“ Kristýna Trpková: Nečekala jsem, že se to takhle zvrtne

Arthur Conan Doyle jednou řekl, že svět je plný očividných věcí, které nikdo nemá šanci vyřešit. To ale neznamená, že nás nemohou k smrti přitahovat. Možná proto lidé tak zbožňují detektivní příběhy. My jsme měli tu čest náš čtvrtý rozhovor provést s ženou, která do světa kriminalistiky vtrhla jako uragán. V roce 2021 opanovala soutěž o nejlepší detektivku a za svou prvotinu Stvůra si odnesla prestižní Cenu Jiřího Marka. Stala se zároveň nejmladší držitelkou tohoto ocenění. V útulné atmosféře Café Zemánek v Holicích jsme u šálku dobré kávy s Kristýnou Trpkovou probrali její knihy, nečekaný úspěch i úskalí kriminalistiky.

Sednout k počítači a začít psát bylo v případě mladé maminky Kristýny Trpkové odhodlání čistě praktické. Když se dětem trochu sjednotil režim, cítila potřebu dělat něco svého, něco smysluplnějšího než uklízet, vařit nebo sledovat *dosaďte sociální síť*. Původně praktické rozhodnutí se však stalo přímo osudovým. Hned její první knížka si odnesla prestižní Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku 2021. Jmenovala se Stvůra a otevírala příběh detektivů Laury Linhartové a Adama Beneše, který čtenáře bavil (a trochu děsil) ještě další dva díly. V té době už se jí přezdívalo „princezna české detektivky,“ a bylo jasné, že trilogie Stvůra, Vesnice, Vetřelec je jen začátek. Ale hezky popořádku. 

Kristýnu Trpkovou svět výslechů, detektivů a pachatelů prchajících z místa činu zaujal už jako malou slečnu. Přiznává, že jiný druh příběhů v ní nikdy nezanechal hlubší stopu. Kvitovala, že u detektivek může být součástí děje, vyšetřovat spolu s policisty a na konci se dobrat řešení. Nebo také nedobrat – vyřešení případu rozhodně nebývá zvykem, jak říká Kristýna. Uvěřitelná pachuť reality bylo ostatně to, co nás u jejích knih zaujalo jako první. Každým řádkem se nesla možnost, že na konci nutně nemusí čekat vrah s tklivým přiznáním. Jak Kristýna dokázala tak přesně popsat úskalí vyšetřování? Podle svých slov díky encyklopediím a (jak jinak) internetu. Ani sebelepší encyklopedie ale detektivku nepasuje na dílo srovnatelné se světovou konkurencí. To, že si nahmatáme husí kůži, když čteme o zoufalých obětech a bezradných kriminalistech, to už je čistě zásluha Kristýny.

„Vůbec nic jsem si od psaní neslibovala,“ říká Kristýna, když se jí zeptáme, jak vnímá svůj úspěch. Přiznává naopak, že spíše než radost pro ni celé toto martyrium znamenalo stres a strach. Po debutu Stvůry se roztrhl pytel s rozhovory i nabídkami na filmy…Patrně každý začínající spisovatel by se z tolika pozornosti tetelil blahem. Kristýna přiznává, že osobně by zvolila pozvolnější průběh. Váží si úspěchu a je za něj ráda, stejně tak ale na začátku kariéry vítala negativní recenze a komentáře. „Hrozně mi v tu dobu pomáhaly a vždycky mě vracely hezky zpátky na zem.“  

Kristýna je autorka nejen mladá a úspěšná, ale také neobyčejně plodná. Svou první trilogii vydala během necelých tří let a stačil jí jediný rok na to, aby si předepsala do šuplíku na další čtyři roky. Do cesty se jí ale postavil rafinovaný nepřítel: Ona sama. Kristýna přiznává, že nečekaný úspěch jejích knih ji do jisté míry paralyzoval. Co teď dál? Když spisovatel nasadí laťku až příliš vysoko, může z ní slevit bez toho, aby nenapodobil bájného Ikara? Kristýna přiznává, že strach z toho, že selže, jí bránil sednout k počítači deset měsíců. Naštěstí pro čtenáře ale útlum překonala. A to rovnou se sarkasmem sobě vlastním (kterým si nás mimochodem okamžitě získala): Pomohlo jí si uvědomit, že se bez ní svět knih zkrátka nezblázní.

Stejně jako Kristýna Trpková zažila úspěch v tempu srovnatelném se zrychleným filmem, i jeho odvrácená strana ji navštívila poměrně brzy. Když představila širšímu okolí, že píše, už dávno měla podepsanou smlouvu s nakladatelstvím. Souvisí s tím fakt, že se záludnostmi kriminalistiky se musela vypořádat úplně sama, ale rovněž to, že jakmile se její kniha uvelebila na pultech knihkupectví, bylo to pro mnohé překvapení. Nenadálý úspěch jakbysmet. Jeho velikost navíc pro mnohé patrně znamenala ne překvapení, ale rovnou šok. Kromě velkého množství kladných ohlasů a podpory se tak Kristýna setkala také s množstvím nepřejících Tomášů. „Když můj úspěch přesáhl hranice Holic, jako bych už byla úspěšná moc, “ říká skoro omluvně Kristýna, vzápětí ale dodává, že stále převažují ti, kteří jí úspěch přejí.

Ani na internetu to pro mladé autory není jednoduché. Kristýna sama si od sociálních sítí drží odstup, profil @kristyna.trpkova si podle svých slov založila především kvůli knížkám. Najdete tam její nové tituly, rozhovory, střípky ze života, rozhodně ale nic, co by člověka pohoršilo. Přesto se setkala s trolly, jejichž oblíbeným koníčkem je dávat různým autorům (ideálně samozřejmě těm populárním) špatná hodnocení a pak už se jaksepatří hrdinsky nikdy nepřihlásit. Na první pohled neškodná a notně dětinská legrace však způsobí, že autor může hned po vydání skončit s nálepkou odpad, aniž by kdokoliv z jeho knížky přečetl jediný řádek. Nakladatelství s tím nic nezmůžou a přístup databází je vlažný. Co s tím? Zastat se těch, kteří trollům uvízli v hledáčku? Přesně to udělala Kristýna. Po vzoru nikdy nevyřešených případů se ale dodnes neodhalila totožnost těch, kteří jiným úspěch neodpouští. Naštěstí tu je řešení: vytvořit si názor na vlastní pěst. Přesně to jsme udělali my. A bez mučení přiznáváme, že s knihami Kristýny Trpkové sice trpí naše domácnost a spánek, my jsme jim však beznadějně podlehli.  

Jak Kristýna Trpková bez předchozích zkušeností napsala příběh, který v člověku zanechá stopu ještě dlouho po přečtení? Jak dokázala, že její postavy sice mají do superhrdinů daleko, stejně s nimi ale prožíváte každé životní škobrtnutí a občas se přistihnete, že jim upřímně fandíte? Pravdou je, že životní příběh autorky by sám o sobě stačil na knihu. Ve svém krátkém životě se setkala s domácím násilím, alkoholismem i bulimií. Když se jí zeptáme na nejmilejší postavu, jmenuje Richarda z Někdo z nás, její nejnovější knihy. Přiznává, že právě kvůli nehezkým zkušenostem se s ním dokáže ztotožnit a považuje jej za svoji srdcovku. A právě on jí pomohl se z toho všeho vypsat. Čas by ale nevrátila. Ostatně možná je to paradoxně pohnutý osud, který ji naučil vcítit se do člověka a popsat jeho životní peripetie tak, že se čtením Někdo z nás rozhodně neskončíte před půlnocí.

Co na úspěch maminky vlastně říkají děti? „No…Úplně se na to netváří,“ směje se Kristýna a dodává, že od jisté doby potřebuje při psaní dodržovat striktní rituál, který se skládá ze snídaně, dobré kávy (třeba té z Café Zemánek!) a naprostého ticha. Splnit třetí bod ze seznamu je se třemi ratolestmi zhola nemožné, jak nám určitě potvrdí každá maminka. Kristýna to ale vyřešila šalamounsky. „U psaní odpočívám od dětí a s dětmi si odpočinu od psaní, takže vlastně pořád jen odpočívám,“ vysvětluje Kristýna se smíchem.

Neodolá dlouhé koupeli a s nekvalitní kosmetikou si na ni jen tak nepřijdete. Používá výhradně přírodní a co nejšetrnější produkty a při výběru si dává hodně záležet.

Celý rozhovor s Kristýnou Trpkovou prostupovala vůně presa, ale také skromnost a pokora, s níž autorka vnímá své úspěchy. Jako by se vše, co dokázala, stalo jakousi náhodou, na kterou ani neměla přílišný vliv. Pravdou však je, že vliv měla. Povedlo se jí vystavit čtivé příběhy plné smutku, naděje i empatie. Popsala průběh vyšetřování od příjezdu detektivů po zapojení forenzního ostoarcheologa jen s pomocí kusých informací na internetu nebo v knihách. Vyvarovala se kýčovitých happyendů, ale stále věří v dobré konce. Mnozí jí z princezny české detektivky pasovali na královnu. A my se nemůžeme dočkat, co bude dál.